Degenerativní postižení je nejčastější příčinou obtíží v celé skupině onemocnění páteře. V souvislosti s přirozeným stárnutím, opakovanými drobnými traumaty, dlouhotrvajícím zatížením a souvislým opotřebováním, ale také i možným vlivem genetických faktorů dochází ke zhoršení kvality tkání páteře a s tím souvisejícím omezením funkčních schopností. Nejčastěji jsou degenerativními změnami postiženy mobilní segmenty páteře, tedy úsek bederní a krční. Naopak méně mobilní úsek hrudní páteře bývá postižen nejvzácněji. Během degenerativního procesu dochází ke strukturálním změnám meziobratlových plotének, vazů, meziobratlových kloubů i vlastních kostěných obratlů.
Výsledkem těchto změn může docházet k útlaku nervových struktur, s ohledem na anatomickou lokalizaci nejčastěji vlastních nervových kořenů v oblasti dolní bederní páteře, nebo míchy ve vyšších segmentech páteře, typicky v oblasti krční nebo hrudní. Druhým možným důsledkem degenerace je porušená stabilita páteřního segmentu vedoucí nejen k pohybové instabilitě, ale také k možnému degenerativnímu skluzu obratlů, tzv. spondylolistéze. V pokročilých fázích může dojít také ke ztrátě fyziologického zakřivení páteře s rozvojem degenerativní deformity, tzv. skoliózy.
Nejčastějším klinickým projevem degenerativního onemocnění páteře je bolest, lokalizovaná v oblasti páteře nebo propagující se do končetin. Dalším klinickým projevem může být porucha citlivosti, oslabení hybnosti anebo porucha svěračů (močení, defekace). Pro správné určení diagnózy a volbu optimálního léčebného postupu jsou, kromě klinického vyšetření, nezbytná vyšetření radiologická (RTG, MR, CT).
Základním pilířem úspěšné terapie degenerativního postižení je léčba konzervativní, využívající rehabilitaci, balneoterapii, farmakoterapii a cílené navigované kořenové obstřiky.
Pouze při selhání konzervativní terapie je zvažována léčba operační v elektivním termínu. Výjimkou jsou klinické stavy s poruchou ovládání svěračů a rychle progredujícím oslabením hybnosti, kdy operační výkony jsou prováděny v akutním režimu.
Chirurgická terapie by měla být prováděná na akreditovaných spondylochirurgických pracovištích s komplexním zázemím umožňující řešení všech možných komplikací. Operační výkon s ohledem na vlastní patologii může být prováděn minimálně invazivně endoskopicky, mikroskopicky, ale také i klasickou otevřenou cestou.
V případě nejjednodušších výkonů je prováděno uvolnění nervových struktur od tlaku vyhřezlé ploténky anebo kostěných výrůstků a zbytnělých vazů zužujících prostory pro nervové struktury (stenóza), jako je páteřní kanál nebo nervové foramen. V případě rozsáhlejších výkonů je poškozená ploténka nahrazována umělou klecí zajištující srůst přilehlých obratlů spolu se zavedením šroubů do pediklů v bederní páteři, nebo přilehlých obratlových těl v případě krční lokalizace, zajišťující bezprostřední stabilitu.
Pouze ve specifických případech je volena pohyblivá dynamická náhrada meziobratlové ploténky. Většina chirurgických přístupů je v oblasti bederní páteře zezadu a v případě krční páteře zepředu. Ve velmi specifických případech se mohou operační přístupy kombinovat. Nedílnou součástí operační léčby je následná konzervativní terapie zaměřená nejen na fyzioterapii, ale i správnou životosprávu pacienta.
Mezi komplikace operace patří krvácení, poranění durálního vaku s únikem mozkomíšního moku a infekce, event. vzácnější neurologické postižení při poranění nervových struktur. Mezi chronické komplikace patří selhání operační léčby s návratem obtíží.
Cílem operační léčby je navrácení pacienta do plnohodnotného pracovního i osobního života.
